Helena Rýparová se narodila a vyrostla v Praze. Do Londýna přijela v roce 1994 původně jen na rok, aby si zlepšila angličtinu, ale nakonec zde zůstala natrvalo. V Londýně vychovala děti, které mluví česky, a zároveň si udržuje silné pouto k českému jazyku a kultuře. Už osmým rokem pracuje jako učitelka na Americké škole v Londýně (ASL), kde se zaměřuje na předškolní a prvostupňové vzdělávání a rozvoj dětí s respektem k jejich individuálním potřebám a prostředí. Domovem je pro ni dnes Londýn, i když se do Česka pravidelně vrací za rodinou a přáteli.
Osobní cesta
Jak ses dostala do Londýna a co tě sem přivedlo?
Do Londýna jsem přijela původně na rok, v roce 94, zlepšit si angličtinu. Dvojka mi totiž pokazila maturitní vysvědčení a konkurence na pražské vysoké školy, kam jsem se po absolvování střední pedagogické hlásila, byla velká. Mimochodem, moje střední začala na ulici Leninově a koncem prváku už byla Evropská.
Jaké byly tvoje první dojmy z Londýna oproti životu v Česku?
Moje první dojmy byly nadšení z úžasné pestrosti londýnských lidí. Asi jsem čekala klobouky a deštníky, místo toho jsem potkávala obyvatele celého světa. Všichni sem nějak patřili a tuhle globální vesnici mám na Londýně nejradši dodnes.
Přemýšlela jsi už dřív o tom, že budeš učit v zahraničí, nebo to byla spíš náhoda?
Že jsem tu zůstala, byla náhoda – potkala jsem kluka a doma v Praze ztratila nejlepší kamarádku. Dle mé devatenáctileté logiky se tudíž nemělo cenu vracet.
Profese a Americká škola (ASL)
Co tě přivedlo k učitelství a jak ses dostala právě na Americkou školu v Londýně?
Jsem teď už osmým rokem v Americké škole v Londýně (ASL), kam mě přivedlo rozčarování ze směru, kterým se ubíraly britské školy. Moje zaměření je předškolní a prvostupňové, má pedagogická filosofie vychází z respektu k dítěti, vývojově připravenému se učit a rozvíjet. Přistupuji k dětem holisticky a s respektem k jejich neurodiverzitě a prostředí (jazyk, kultura, typ rodiny).
V čem se podle tebe liší práce učitelky na americké škole v Londýně od školy v Česku?
ASL je škola soukromá a má tudíž prostředky na vybavení, další vzdělávání učitelů, konference a podobně. Moji kolegové často přicházejí z mezinárodních škol různých částí světa s bohatými zkušenostmi, progresivními metodami a nadšením pro práci.
Jaké jsou největší výzvy při práci v mezinárodním prostředí?
Výzva je, myslím, někdy v práci s rodinami mých žáků a jejich představách o vzdělávacím systému, založených na dávných vzpomínkách na školu.
Co tě na tom naopak nejvíc baví a naplňuje?
Naplňuje mě sledovat růst a nadšení pro učení u dětí, které mají to štěstí být ve škole, kterou by si (ideálně) zasloužily všechny děti.
Studenti a komunita
Jak bys popsala své studenty – odkud přicházejí a jak spolupracují? V čem myslíš, že jsou jiní než ti čeští?
Studenti v ASL jsou ve věku 4–18 let, většina má víc než jeden pas, asi polovina americký. Každoročně se statistiky mění – kolik jazyků a národností, studenti přicházejí a odcházejí. Pár jich absolvuje celých čtrnáct let, od školky k maturitě. I moji malí studenti už viděli kus světa a také jich hodně má ve svém světě dospělé zaměstnané rodinou. Budou se nejspíš lišit vyšším sebevědomím a očekáváním od svého okolí.
Čeština a kulturní identita
Jakým způsobem si v Londýně udržuješ češtinu a českou kulturu?
Češtinu si udržuji každodenní komunikací se svými česky mluvícími dětmi, čtu české knížky a internetové noviny.
Máš kolem sebe českou komunitu, nebo spíš funguješ v mezinárodním prostředí školy?
Komunitou mi bývala londýnská Česká škola bez hranic každou sobotu. Teď už mi i mé nejmladší dítě ze školy odrostlo a s česky mluvícími přáteli se vídám jen občas na kulturních akcích. Do Prahy za rodinou jezdím několikrát do roka – tam mám také ještě pár starých známých – ale doma jsem rozhodně v Londýně.
Co ti z Česka chybí nejvíc?
Chybí mi dobrý český chleba. Ten tu, narozdíl od piva, nekoupím.
Ovlivňuje tvá česká identita to, jak učíš nebo jak komunikuješ se studenty?
Moje česká identita se nejspíš projevuje přímějším způsobem komunikace a také znalostí přírody. Znát houby či rostliny není u jiných národů tak běžné.
Reflexe a budoucnost
Co bys poradila českým učitelům, kteří přemýšlejí o práci v zahraničí?
Českým učitelům bych poradila vydat se do světa s otevřenou myslí. Považuji se za Češku a jsem si vědoma, jak málo o nás ve světě vlastně vědí. Často jsem jediný reprezentant, podle kterého si můžou udělat představu o České republice. A to je v pořádku – národ jsme malý a podle mého názoru je důležité nacházet, co máme jako lidé společného, než se příliš vymezovat jazykově či národnostně. Když se mě někdo zeptá, odkud jsem, řeknu, že z Prahy. Následuje buď: „Tam jsem byl, krásné místo,“ nebo: „Tam jsem se vždycky chtěl podívat.“ Což je pěkné slyšet. Jinak ovšem, s výjimkou osvěty ohledně původu slova „robot“, lidem svou identitu příliš nevnucuji – připadalo by mi to trochu provinční.
Kde se vidíš za pár let – spíš zpátky v Česku, nebo v zahraničí?
Nevím, jestli se na stará kolena do Čech vrátím. Líbila by se mi česká poklidná příroda. Uvidím, kde budou jednou žít má vnoučata.
czechlifelondon.com 
Leave a comment