Z Prahy přes Mongolsko až do Londýna. Hudebník, autor a kulturní organizátor Marek Bero vypráví o své cestě k mezinárodnímu úspěchu, o tom, jak si v rušném a konkurenčním prostředí Londýna našel vlastní hlas, a jak se během let proměňoval jeho vztah k české kultuře, jazyku i identitě. Otevřeně mluví o začátcích na gaučích u cizích lidí, o síle vytrvalosti a o tom, co všechno člověk musí v sobě přenastavit, aby mohl dělat to, co miluje – a přežít v městě, které nic neodpouští.
Začátek cesty & Londýnský šok
Kdy a proč jste se rozhodl přestěhovat do Londýna?
Bylo to před čtrnácti lety a celé to rozhodnutí bylo velmi spontánní. Řekl bych až romanticko-naivní. Viděl jsem tehdy záznam koncertu kapely Muse na stadionu Wembley a tak silně to se mnou zarezonovalo, že jsem si řekl: tohle chci zažít. Už nějakou dobu jsem plánoval odjet za kamarádem Romanem do Los Angeles. Dokonce jsem dal inzerát, že prodávám veškeré hudební vybavení, abych si vydělal na letenky. Ale zrovna v tu chvíli přišla nabídka hrát s Krucipüsk – a to byla moje srdcovka. Cestu do USA jsem tedy odložil, ale mezitím jsem založil rodinu. Amerika se najednou zdála příliš daleko – a tak jsem si řekl, že Londýn bude dobrý kompromis. A Muse v tom sehráli roli, samozřejmě.
Jaké byly vaše první měsíce v Londýně?
Byly naprosto šílené, haha. Bydlel jsem na gaučích u kamarádů i u úplně cizích lidí, chodil na konkurzy, obcházel hudební kluby a všude mluvil o tom, že chci hrát na basu ve slavné kapele. Spousta lidí si myslela, že jsem blázen, ale většinou byli velmi milí a snažili se mi pomoct. Každé tři měsíce jsem se vracel do Prahy – nabrat síly a vydělat si na další výsadek.
Znal jste už nějaké Čechy, když jste přišel, nebo jste začínal od nuly?
V podstatě všechno od nuly. Byl jsem tehdy ponořený do ezoterické literatury, věřil jsem v zázraky a příliš jsem neřešil praktické věci. Ale možná právě díky té víře jsem měl odvahu jít do neznáma.
Hudba & profesní vývoj
Ovlivnilo vaše české zázemí to, jak jste se prezentoval nebo jak jste tvořil hudbu, když jste zde začínal?
Hudebně jsem vyrostl na americké hudbě devadesátých let, takže to „češství“ v mém projevu moc nebylo. Ale v náročných londýnských podmínkách jsem si znovu uvědomil svou českou povahu – se všemi jejími klady i zápory. Londýn vás donutí zjistit, kým doopravdy jste.
Spolupracujete s dalšími českými hudebníky nebo umělci v Londýně – nebo se spíše cítíte být součástí širší mezinárodní scény?
Během těch let jsem spolupracoval s mnoha českými hudebníky. Jako firemní hráč Yamahy jsem pravidelně létal do ČR, kde jsem dělal workshopy a semináře. Baví mě být součástí mezinárodní scény, ale je to hodně o osobních kontaktech. V tomhle oboru platí jednoduché pravidlo: kšeft je kšeft – a uděláte vše, co je třeba.
Co myslíte, že přispělo vašemu úspěchu v Londýně/UK?
Vytrvalost a určitá posedlost. A taky štěstí na lidi – díky kamarádovi, producentovi Andymu Wrightovi, jsem mohl nahrát basu na desku Simply Red – Time (2023). Ale úspěch si každý musí definovat sám. Pro někoho je to vila a sportovní auta, pro mě je to možnost živit se tím, co miluju: hraním, psaním knih, a tvořením s inspirativními lidmi.
Jakou radu byste dal českému hudebníkovi nebo mladému umělci, který se dnes stěhuje do Londýna?
Mějte finanční rezervu, buďte trpěliví a asertivní. Londýn je skvělý na kontakty a PR, ale není ideální pro zakládání kapely nebo kreativní začátky. Náklady a tlak jsou obrovské.
Identita, kultura & propojení s Českem
Jak si udržujete spojení s českou kulturou během života v Londýně?
Díky práci pro České centrum Londýn jsem dnes velmi úzce propojený s českou kulturní scénou. Je to skvělá zkušenost. Ale dříve to byly hlavně časté a levné lety do Prahy. Člověk měl přehled, i když byl fyzicky jinde. Postupně si ale uvědomíte, že už nejste jen součástí jedné lokální scény – stanete se mezinárodním umělcem.
Sledujete českou hudbu nebo kulturu i na dálku? Jsou nějací konkrétní umělci nebo tradice, ke kterým se stále vracíte?
Občas hraju záskoky u Anny K., takže jsem stále propojený i s českou scénou. Vydávám knihy Baskytarová posilovna 101 v češtině i angličtině, celkem jedenáct titulů, a psal jsem hudební články pro Frontman.cz. Mám bohaté portfolio činností, které mě spojují nejen s Českem a Británií, ale i s USA a Evropou obecně.
Jak se vaše česká identita proměnila – nebo prohloubila – během života v zahraničí?
Na začátku mi vadilo, když nás Angličani zařazovali do „Eastern Europe“. Snažil jsem se vysvětlovat, že jsme střední Evropa a máme vlastní historii. Ale pak jsem pochopil, proč nás tak vnímají. Moje identita je složitější – máma z Ukrajiny, táta ze Slovenska, dětství v Mongolsku, dospívání v Praze. Cítím se být především Pražákem. Londýn mi pomohl znovuobjevit hrdost na naši zemi a najít si v tom globálním babylonu svoje místo.
Cítíte se více jako Čech, více mezinárodně, nebo někde mezi tím?
V tomhle pořadí: Pražák, Čech, Evropan a Londýňan. Všechny tyto identity ve mně existují současně – a každá z nich má pro mě smysl.
Londýn, změny & budoucnost
Co vás tady nejvíc překvapilo – a co jste si musel nejvíc „odnaučit“?
Musel jsem se odnaučit falešnou skromnost. Naučit se o sobě mluvit pozitivně, věřit si, a hlavně se nebát říct si o příležitost. Nabídnout svoje služby – to u nás doma moc neumíme.
Jak se podle vás proměnila česká komunita v Londýně od doby, co zde žijete?
Brexit byl zlom. Hodně mých známých se rozhodlo odejít, protože se necítili vítáni. I já jsem zvažoval návrat, ale zůstali jsme kvůli dětem, které si na Londýn zvykly.
Přemýšlíte někdy o návratu do České republiky – nebo je pro vás dnes domovem Londýn?
Londýn miluju a jsem mu vděčný. Ale poslední tři roky se město hodně změnilo a já seriózně uvažuji o změně prostředí.
czechlifelondon.com 
Leave a comment