Zuzka je česká výtvarnice a pedagožka, která se po studiích usadila v Paříži, kde začala učit děti češtinu a věnovat se arteterapii. Později se kvůli partnerově kariéře přestěhovala do Londýna, kde se stala klíčovou postavou při založení České školy bez hranic v Londýně. Díky její iniciativě a spolupráci s dalšími profesionály se česká komunita v Londýně významně posílila a vzdělávání v mateřském jazyce dostalo pevné základy.
A Coalition for the Future: The Story Behind the Czech School in London
Kdy a proč jsi se přestěhovala do Londýna
Do Londýna jsem se původně stěhovat nechtěla. Byla jsem spokojená v Paříži, kde jsem po vysoké škole spolupracovala s Lucií Slavíkovou Boucher a začala učit děti češtinu. Věnovala jsem se také arteterapii a pracovala s lidmi s postižením. Do Paříže jsem původně jela na prázdniny a už jsem se nikdy nevrátila.
Jaké byly tvoje začátky v Londýně?
Do Londýna jsme se přestěhovali kvůli partnerově kariéře. Nejdříve jsem si těžko zvykala – všechno bylo jiné než v Paříži. Ale potkala jsem inspirativní lidi a přes České centrum jsme rozjeli první kurzy češtiny pro děti. Postupně se z toho vyvinul výjimečný vzdělávací projekt Kid’s Art Club.
Jak jsi si udržovala vztah k české kultuře a jazyku?
Češtinu jsem nezačala učit z nostalgie, ale z profesionální perspektivy. Můj vztah k jazyku není osobní útěk za domovem, ale systematická práce s tím, co jazyk znamená v mezinárodním prostředí. Fascinuje mě bilingvismus – jak spolu jazyky žijí v rodinách, jak se ovlivňují, jak děti přepínají mezi nimi, jak čeština obstojí vedle angličtiny v každodenním životě.
Zároveň mě zajímá, jak středoevropská zkušenost obohacuje britský kontext. Nešlo jen o zachování jazyka jako reliktu, ale o jeho rozvoj v nových podmínkách. Tím se pro mě čeština stala nejen kulturním odkazem, ale i nástrojem propojení, který má v zahraničí své pevné místo.
Jak vznikla Česká škola bez hranic, u jejíhož zrození jsi stála?
Začala jsem s dětmi tvořit projekty v muzeích. Zájem rostl, aktivity přerostly v komunitní klub Kid’s Art Club a nakonec jsme školu formalizovali. Dnes má škola plnohodnotnou strukturu, online výuku a silné zázemí. Původně to byl jen nápad spojit češtinu a umění.
Jak reagovala česká komunita?
Začátky byly těžké. Ambasáda nebyla na počátku příliš otevřená našim šíleným a dynamickým nápadům :-), ale České centrum nás podpořilo. Lidé nás často brali jako „matky s kočárky“, ne jako profesionály. Díky Lucii Boucher, která cílila na legislativní zázemí v ČR a užší spolupráci s dalšími školami jsme se propracovali k uznání, respektu a stabilní podpoře.
Model krajanského spolku, komunitní školy jsme překonali – škola má dnes vlastní strukturu a důraz na kvalitu a kontinuitu. Teď je čas zaměřit se na další hlubší rozvoj a služby pro děti.
Jak se proměnila česká komunita v Londýně?
Za posledních 15 let prošla obrovskou proměnou. Dřív byly změny pomalejší, dnes se dějí během týdnů. Pandemie, finanční krize a Brexit nás výrazně zasáhly. Museli jsme rychle přizpůsobovat naši práci. Flexibilita se stala nutností.
Jak ovlivnil Brexit vaši práci?
Pozitivní dopad jsem zatím nenašla. Univerzity zrušily výměnné programy, přibylo vízových překážek. Studenti si nemohou přivydělat. Rodiče museli začít aktivněji vypomáhat, i když to není ideální. Fluktuace rodin vzrostla, mnozí se vrací do Česka. Jediným světlem jsou naši absolventi – mají dvojí identitu, dokážou přirozeně propojovat oba světy a pomáhají nám dále posouvat školní komunitu v lepší zítřky.
Co bys poradila nově příchozím Čechům?
Najděte si nás co nejdřív. Česká škola v Islingtonu je tým lidí napříč generacemi, kteří vědí, jak předat češtinu dětem v zahraničí. Nabízíme silné zázemí a konkrétní kroky, jak jazyk rozvíjet smysluplně a kvalitně.
Jak se změnila tvoje identita?
Narodila jsem se v osmdesátých letech a cítila jsem se spíš jako Evropanka než Češka. Až když jsem odešla, začala jsem si uvědomovat hodnotu české kultury. Fascinuje mě klasická hudba – až v zahraničí jsem pochopila sílu Janáčka nebo Dvořáka nebo ve výtvarném umění například unikátního Švankmajera.
Zahraniční kontext mi pomohl najít sama sebe. Doma tě pořád něco svazuje, ale venku si uvědomíš, odkud pocházíš. Nikdy jsem nebyla bojovnice za češství, ale tady jsem pochopila, že bez kontextu česká identita nepřežije. Koalice lidí a sdílené zkušenosti dávají smysl našemu vzdělávání i budoucnosti.
czechlifelondon.com 
Leave a comment